Tato devítka. Tak toto byla parta. Kolik z nich bylo nejprve „outsidery“. Kolik z nich sem přišlo, aby zde jen „dolezli“ do konce školní docházky. Někdo z nich se sem vrátil se špatnou pověstí. Jiné přecházela legenda jistých ignorantů a potížistů. Kdo však nad nimi v průběhu let nezlomil hůl, může si říci: „Já to věděl, já jim věřil!“ Mohli se na všechno vykašlat, protože jim jakási nečekaná pandemie zavřela poslední měsíce toho nejhezčího z konce školní docházky. Té základní. Neměli svou Přírodní laboratoř na Mácháči. Neměli svůj Kámen deváťáků. Neměli své nácviky na Poslední zvonění, přípravy na zkoušky, svá zklamání ze zamítnutých přihlášek nebo společně sdílenou radost z přijetí na střední školy či vysněné obory. Neměli chvíli na to, aby si patřičně zanadávali na učitele tak, jak to dokáží jen deváťáci v posledních měsících základky. Nebo aby některé kantory pochválili, či je poznali jinak, než za dobu, kterou předešlé ročníky měly luxusně k dispozici. A oni si přeci, navzdory virózám, svou poslední rozlučku vyvzdorovali. Několika málo zkouškami dali dohromady miniaturní, ale faktickou feérii. Opravdovou. Takovou, o které by J.W.Rich řekl: „Ta sranda, ta tam byla!“ Tak jako vždycky v této třídě. A taky upřímnost. Kdyby bylo možné, asi by docela hodně nejvíc bylo potřeba pochválit Lenku. Třídní. Lenku Šikýřovou. No ale ona je moc skromná. Tak ji chválit nelze, protože by se rděla. Stačí, když jí naši, dnes bývalí deváťáci, určitě mnohokrát řekli, kdo za tím vším stojí. Její srdcervoucí závěrečný upřímný projev hovořil za vše. A to stačí.
PS: Já to věděl. Já vám věřil!
Děkuji.
-ck-